Chorvatsko, Orebic
Chorvatsko je jedna z mnoha zemí, ve kterých se dají uplatnit skoro všechny položky výborné dovolené. Je plné zeleni, ostrůvků, národních parků a historie. Milovníci celodenního slunění na pláži uvítají čisté moře. Panorama dokreslí vápencové hory v pozadí a převážně oblázkové pláže.
V roce 2010 jsme se s mým bývalým přítelem Míšou vydali do malého a klidného městečka Orebic, který leží na JZ pobřeží poloostrova Pelješac v Jižní Dalmacii. Pelješac byl již od prehistorie obydlen ilyrskými kmeny indoevropského původu, které se živily pastevectvím a zemědělstvím.Důkazem jejich přítomnosti na Pelješaci je svatyně vzdálená asi deset kilometrů od Orebice u vesničky Nakovane v jeskyni Spila, která není bohužel turistům otevřená. Mezi 5.-6.stoletím přešel celý poloostrov pod křesťanství, které spravovala Byzanstká říše. Ve 14.st. si Pelješac koupila Dubrovnická republika, díky které se zde začala rozvíjet mořeplavba. Po několikasetletých zkušeností byla v roce 1865 založena v Orebici Pelješacká námořní společnost.
Před odjezdem
Balící horečka mě popadla týden před odjezdem. Udělala jsem velký nákup, sbalila všechny potřebné věci do kufrů a těšila se na den odjezdu. Ve čtvrtek 9.9. po šesté vyčerpávající dvanáctihodinové směně jsem začala připravovat menu na zítřejší cestu do Chorvatska. Kolotoč zařizování pokračoval, najednou zbystřím svůj zrak a málem zkolabuju-vyprané věci mého snoubence Míši jsou stále na venkovní šňůře a mokré! Je půl desáté večer a čas do odjezdu se krátí. Aby toho nebylo málo před půl jedenáctou pokládám Míšovi otázku zda půjde usmažit naší večeři. Na to jsem dostala bleskurychlou odpověď, že si potřebuje něco dodělat na PC. Za půl hodiny bojů od proseb po výhružky jsem svoje úsilí ho přimět ke smažení vzdala. Zato v půl dvanácté i sám uznal, že je čas dodělat svou práci a jít mi pomoci... V té chvíli jsem jásala štěstím :)
Den odjezdu
Ráno vstávám v půl 8, Míša o hodinu dříve. Jelikož včera nesplnil svoji povinnosti musel vše dohnat. Já si královsky seděla u PC a hrála Transport Tycoon. Míša mezitím okolo mě baletil s hadicí od vysavače a uklízel. V deset hodin dopoledne jsme vyrazili. Cestou na nádraží jsme potkali listonošku, co se s Míšou neúspěšně pokoušela randit - majetnické pudy ve mě začaly pracovat, usmívala jsem se blažeností-teď jsem ti ho na 10 dní vyfoukla :). Kolem 11. hodiny jsme dorazili do Benešova. Jako správná žena jsem šla obstarat jídlo, musela jsem se dostat do centra, kde sídlil krámek s rychlým občerstvením. Můj cíl-hambáče... Na křižovatce před občerstvením jsem zrychlila a přeřadila ze 2 na 4, abych předběhla hladové gorzily předemnou. Začala jsem panikařit, když se jedna z dívek rychle přibližovala k výdejnímu okýnku. V duchu jsem si říkala-kdyby došlo k nejhoršímu odsunu ji na vedlejší kolej nebo ji důrazně vysvětlím, kdo tu byl první! Pravděpodobně telepaticky vycítila moje úmysly a zpomalila. Objednala jsem 5 hamburgrů a celá se třásla až je budu držet v rukou. Konečně! Už je mám, ale na sentimentální výjevy není čas! Musela jsem spěchat na vlakové nádraží. V klidu se vracím, najednou moje smysly zbystří, co si ještě zajít koupit něco hezkého na sebe? Vejdu do prvního krámku, nic moc. Pak do druhého, z kterého rychle uteču, protože jsem nemohla vydržet tlak, který byl na mě dělán.. Vedle mě stál namačkaný prodavač, který sledoval každý můj krok. Uznejte sami, v takovém prostředí se těžko soustředíte na to, co by vám slušelo. Po tomto hororovém výstupu už jsem se do žádného obchodu již neopovážila. Když jsem dorazila na nádraží, nemohla jsem Míšu nikde najít, protože jsem za A) slepá a za B) všude bylo spoustu lidí a já nemám, tak jako mnoho ostatních žen orientační smysl. Za dvě minuty dvanáct jsme už seděli ve vlaku a mířili do Prahy. Ve 13 hodin jsme vyšli z hlavního nádraží, jenže kde je ta magistrála, u které bylo naše nástupní místo? Míša se zeptal policistů, ty nás ochotně nasměrovali správným směrem. Ten pravý zmatek na mě dolehl plnou silou. Začala jsem pobíhat po nástupištích a hledat náš bus, moje panika sílila. Nakonec jsem zavolala do cestovky a tam mě ujistili, že bude vše ok. To mě moc neuklidnilo... Moje motivace najít správný bus mi přerostla přes hlavu. Co teď, Pro jistotu jsem začala pobíhat po parkovišti a ptát se lidí zda necestují do Orebice. Nikdo nic nevěděl a v tom se mi rozsvítilo- náš autobus měl přijet až za deset minut. Jenže jsem si uvědomila, že jsem zapomněla napsat cedulky na kufry. Spěšně jsem hledala vhodné pomůcky, dala se do práce a Míšu vyslala na výzvědy. Přišel s uspokojivou zprávou, náš autobus staví, tam kde jsme právě stáli.Fu!
Cesta autobusem
Po přejezdu do Rakouska jsme se s Míšou shodli, že mají všude pořádek. Už se začalo stmívat, ale Alpy jsme stihli shlédnout. Míša si ode mne neustále půjčoval brýle a sondoval vše okolo. Skončil s tím až když mu začaly slzet oči, ale k čemu mi to bylo, když tu nejkrásnější část jsme přejeli?Moje zorné dalekohledy se kochaly kytičkama u silnice, zato ty Míšovy horským masívem! V 6.36 jsme vjeli do Bašky Vody, 6.58 do Tučepi. Kolem půl deváté ranní 11.9.2010 jsme dorazili do Gradacu, kde na nás čekal autobus směřující do Orebice.Nový chorvatský řidič nám ve svém rodném jazyce vyprávěl zajímavosti z míst, kterými jsme projížděli. Pelješac byl ohromný, jeli jsme po jedné hlavní silnici. Všude okolo divoká příroda, pole vinné révy a usedlost či dům se tyčily v krajině jen ojediněle. Kolem půl dvanácté jsme dorazili do Orebice, řidič nám zastavil přímo před hlavní budovou, kde na nás čekala delegátka Paula.
Apartmán
Bydleli jsme v prvním patře. Apartmán byl útulný, malý a skromný. Koupelna se sprchovým koutem, umyvadlem a WC. Malá chodba vedla do ložnice, která navazovala na kuchyň. Kuchyň byla standartně vybavená-kuchyňský kout, stůl, pohovka vč. mikrovlnky, sporáku, lednice a televize. Neměli jsme prostorný balkon, ale ten malý kousek nám bohatě stačil zvláště, když okolo něj rostl mandarinkovník. Přikrývky byly uloženy ve skříni, takže jsme se o nic nemuseli starat.
První den
Odpoledne jsme společně vyrazili k moři. Míša u něj nikdy nebyl, byla to jeho premiéra. Při ochutnávce mořské vody, uznal, že je opravdu slaná :).
Druhý den
Vzbudili jsme se kolem 8.40. Snídaně byla skromná-ciniminis s mlékem, naše postranní malé břišní špíčky sice protestovaly a volaly po nových kamarádech, ale mi jsme se nedali. Hned po snídani jsme vyrazili na nákup, cestou jsme obhlédli pár restaurací. Jedna vypadala slibně, před vchodem měla vyvěšený seznam pizz v různých jazycích.Dohodli jsme se, že sem večer zajdeme. K obědu jsem uvařila hříbkovo-smatanovou omáčku s těstovinami v rámci odtučňovací terapie :) Kolem třetí hodiny odpoledne jsme se vydali k moři. Zaplavali jsme si, já si pak šla lehnout na vyhřátý kámen a na chvíli jsem zavřela oči. Když jsem je opět otevřela uviděla jsem Míšu s velkým kamenem v ruce. V duchu jsem si říkala, co jde provádět. Pak se napřáhl a silou hodil kámen do vody. Po příchodu ni zklamaně oznámil, že ten mořský ježek je snad nesmrtelný, že nejde zabít. Byl tím tak fascinovaný, že chtěl jednoho nechat umřít pomalou a bolestivou smrtí žízní. Do toho jsem se vložila i já. Po dlouhém přemlouvání jsem ho uprosila, aby ho nechal žít. Chvíli na to vzal kámen s přisátým ježkem a hodil ho moře, tak že ježka rozmlátil o druhý kámen. Chudák ježek, měl z toho doživotní trauma. Večer jsme se vydali ke kostelíku nad Orebicem, ve kterém se nacházeli hrobky významných mořeplavců tohoto města. Z kopečku byl krásný výhled na Korčulu a na spoustu malých ostrůvků, včetně všudypřítomné zelně a hory Sv. Ilji za našimi zády.Zrovna zapadalo slunce a vše se ponořilo do sytě oranžovožluté barvy. Pak jsme zamířili do restaurace, kterou jsme si obhlédli ráno. Už při příchodu nás měl zarazit nedostatek klientely! Pizza byla suchá, slaná a tučná. Chuť mi spravil až sprite. celé to stálo 78 kun. Jelikož byl číšník ochotný dotsal dýžko 2 kuny, víc si tato restaurace nezasloužila. Přesto jsme měli špatné svědomí, že to bylo málo. Vše se dovršilo pozdě večer, kdy nás potkala menší střevní příhoda způsobená pizzou.
Třetí den
Vstáváme kolem půl desáté. Oproti minulým dnům je to pozdě. V noci nás přepadli zákeřní lupiči a vysávači. Jejich invaze byla drsná a zákeřná. Nejméně čtyři komáři nám provokativně bzučely okolo uších. Najednou popadl Míšu amok, vzal si do hlavy, že musí všechny vybít i kdyby nad tím měl strávit celou noc. Vzal bílý ručník a začal mávat na poplach. Komáry tím, ale nezastrašil ba naopak, jejich agresivita se stupňovala. Nakonec bylo pár zraněných a asi dva těžce zranění.Po půl hodině bylo rozhodnuto, Míša unaven klesl do postele a zbylým komárům nezbylo než dál otravovat.
V 11 30 začínám připrtavovat tuňákový salát, ale Míša mi oznamuje, že toto jídlo moc nemusí. Na to jsem mu odvětila, že má moc mlsnou hubička a jeden oběd určitě přežije. Jak se říká, hlad je největší kuchař, tak Míša zdlábl celou velkou porci až se mu z pusy kouřilo. Pak jsme šli na pláž. Povolila jsem mu vzít si jednoho ježka na památku. Jeho radost neznala mezí, začal řešit co s ním a kam ho dá. Nakonec se vše vyřešilo a ježka máme do teď vystaveného doma. Večer jsem se už rozzlobila. Míša mě popichoval ať to nepřeháním s úklidem. A kdo by nepřeháněl, když byly milánkovy pohozený věci všude?
Čtvrtý den
Dnes jsme měli na programu návštěvu námořního muzea, hned po snídani jsme se tam vydali. Byla to starší budova, v přízemí bylo vystaveno pár exponátů. Míša si mohl udělat jednu fotku inteliéru. Jenže...Schovával přede mnou foťák, aby mohl tajně foti dál . Když se mu foťák nevešel do kapsy u kalhot, srčil ho do mikiny. Mě neošálil, hlídala jsem ho, jako ostříž. Odpoledne jsme vyrazili na druhý konec Orebice, na pláž zvanou Trstenica. Byla to napůl oblázková a písčitá pláž. Cestou zpět do apartmánu jsem si chtěla koupit nafukovací lehátko, ale stále jsem se ujišťovala, že ho nepotřebuji. Míša zamýšlel koupi nalého míčku, Nakonec si to rozmyslel-nebyl pro něj prostě dost kulatý. Ještě se nestačily zabouchnout dveře od apartmánu a já vystartovala pro lehátko. Jak jsem přecházela silnici a chtěla přejít na chodník ukopla jsem si palec u nohy. Žádná katastrofa, jen trochu stržená kůže. Míša mě pohotově ošetřuje a rovnou indikuje léčbu. Chtěl by mě zazdít v apartmánu jen abych ležela a měla paleček hezky v klidu. Jenže moje chuť na zmrzlinu byla větší a tak Míšovi nezbylo než jít se mnou.
Pátý den
K obědu jsme si dali špenátovo-smetanovou omáčku s těstovinami. V půl druhé jsme se vydali k přístavu a odtud vyrazili na výlet na Korčulu. Cesta stála pro dvě osoby 24 kun a trvala 15 minut. Hradby, uličky i kovová děla působila velmi příjemně. Mělo to však jednu chybičku. Míša se věnoval více foťáku než mě. Skoro celou dobu šel kilometr přede mnou a ke mně doléhalo jen cvak-cvak-cvak. Atmosféru vzájemné nevraživosti protla až prohlídka zlatnictví, ve kterém mi chtěl Míša koupit tyrkysové náušnice. Rozplýval se nad nimi a jeho očka jsem nemohla ani poznat, jak mu jiskřila.
Šestý den
Míša si vydobil své právo na čokoládové mléko. Popravdě řečeno o pár minut později,když ho pil u stolu v apartmánu přišla nehoda. Než jsem stačila vybalit nákup, tak se na bílém ubrusu objevila hnědá kaluž. Zhrozila jsem se! Ke skvrnám od rajčat a boloňské omáčky přibyl čokoládový bratříček. Nakonec proč ne- málokomu se poštěstí pestrobarevný ubrus. Celé odpoledne se Míša snažil ochočit nově koupené lehátko. Na povely typu stůj, neutíkej nereagovalo. Když na něj chtěl nasednout schválně uhýbalo, výhružky nepomáhaly ba co hůř vše zhoršovaly-lehátko mělo svůj rozum a utíkalo do moře. Na večeru Míšu přilákal k balkonu hluk mladých dívek, začal náležitě sondovat! Kdybych ho neměla ráda skončil by ve větvích manadrovníku. Večer si to snažil vyžehlit, po koupi sladkého typického chorvatského vína tzv. Proška se snažil imitovat ožralu. Po třetím glo, glo, glo bylo usmíření na dobré cestě.
Sedmý den
V 7 00 jsme vyrazili na Sv. Ilju. Bylo příjemné počasí, klid a hlavně nikde ani živáčka. Míša se chtěl vytáhnout a vyhrát krátký závod do kopečku, to mu přivodilo těžkou újmu na vzhledu. Rozthl si kraťasy, takže mu byla vidět celá zadní část. Svůj handicap se snažil brát sportovně a proto jsme v cestě pokračovali. Kvůli špatnému počasí jsme vrcholu nedosáhli, ale to nám nevadilo. Byla to krásná procházka.
Osmý den
Balíme věci! Včera jsem byla aktivní, vyprala jsem většimu oblečení a dala ji usušit, jenže přes noc nic neuschlo. To je pech. Při čekání na ostatní z Korčuly jsme mhouřily smutně očima po nově příchozích opalujících se u moře. Chvíli nám ukrátil řidič autobusu, s kterým jsme začali rozebírat náš výstup na Ilju. Později jsme se dozvěděli proč. Paula na nás jen zírala, jak lehkovážní jsme byli! Nemohla uvěřit, že jsme se vydali na tůru aniž bychom to někomu sdělili. Před časem se tam vydal jeden australan, našli ho po dvou letech. Teď mi doklaplo, proč nám první den chtěla Ilju rozmluvit a postrašit nás kdovíjakou nebezpečnou havětí.
Zpáteční cesta autobusem
Zastavili jsme se ve Stonu, středisku těžby soli. Již předem nás řidič upozorňoval, že si můžeme sůl koupit. Co se nestalo. Jakmile autobus zastavil, všichni se vyhrnuli ven a jakmile zbystřili otevřená nehlídaná vrátka a za nimi vozík se solí bez rozmyšlení se k němu rozběhli. Začala honička s časem. Ten kdo měl tašku a kelímek na nabírání vyhrál. Mohl si ukořistit tučnou odměnu. Ostatní házeli sůl do všeho, kam se dalo. Jedni do pytlíku od svačiny, druzí do ubrousku. No prostě hon na sůl neznal konce. Chvilka nepozornosti vynesla řidiči jen plno nepříjemností. Zase se ukázala naše česká povaha- ukořisti a uteč! V Gradacu jsme přestupovali, řidič autobusu se při nástupu tázal, kam jedeme. Míša odpověděl, že do Čech. Řidič trpělivě zopakoval svoji otázku, Míša opět odpověděl, že do Čech. Všude se rozezněl smích neboť do Čech cestovalo minimálně dalších 15 lidí a řidič měl na mysli místo, kde nás měl vyložit.
Celková cena
Apartmán po slevě 3300
Doprava pro dvě osoby 5000
Pojištění pro dvě osoby 500
Pobytová taxa pro dvě osoby 600
Jídlo pro dvě osoby 3000
Výlety pro dvě osoby 1000
Dovolená vybrána z katalogu Kellner, zařízena prostřednictvím CK Yvetta